Můj příběh
Hudba není jen pro vyvolené s talentem.
Můj příběh aneb proč hudba není jen pro vyvolené s talentem
Jsem Andrea Moravcová, učitelka hry na klavír a populárního zpěvu. Jsem také eventová zpěvačka a klavíristka. Hudba je doslova celý můj život. A provází mě od rána až do pozdního večera. Dnes už vím, že cokoliv mi hudba do mého života přinese, dokážu si s tím poradit. Ale vždycky tomu tak nebylo.
Jsem tu nějak špatně?
Hudbu miluju od malička a fascinuje mě její svět. Jenže často jsem si v něm připadala jako Alenka v říši divů—nebo hůř, že jsem tu nějak špatně. Když jsem hudbu brala jen jako koníček, tolik mi to nevadilo, v podstatě jsem to ani tak neviděla. Ale když jsem se chtěla posunout dál a dostat se na konzervatoř a z hudby udělat svůj směr života a budoucnost, začala jsem narážet.
Nepřijímá se...
Několik nepřijetí na mé vysněné školy mě srazilo na kolena. V teoretických disciplínách přijímacích zkoušek jsem měla vždycky vysoké body. Sice teorie hudby není jednoduchá, ale systematicky a poměrně dlouho jsem se na přijímačky připravovala a navíc, existuje na to spousta parádních knížek, ze kterých se dá vyčíst a naučit všechno, co bylo potřeba. Problém byl, zdálo se, s nedostatečným talentem. Dnes už to ale vidím jinak. Tenkrát jsem jen viděla, že nejsem tak dobrá jako ostatní.
"Cvičila jsi nebo sis jen zpívala?"
Zpívání mě bavilo od mala víc než klavír, takže jsem se hlásila na obor populární zpěv. Někde mi řekli, ať se přihlásím znovu, až mi hlas „uzraje“, někde neřekli vůbec nic, jen „nepřijímá se“.
Ničilo mě to, doslova, a pošramotilo mi to už i tak moje malé sebevědomí. Vždyť jsem se tolik snažila! Když se na to ale dívám mou dnešní optikou profesionála, vím, že jsem necvičila a nepracovala na sobě správným způsobem. Necvičila jsem, pouze jsem zpívala.
A v tom je velký rozdíl. Cvičit znamená opravdu pracovat na problematických místech, systematicky zlepšovat svou techniku. A tak to rozhodně nebylo. Tenkrát nebyl populární zpěv mezi učiteli ZUŠ tak rozšířený, neměli v tomto oboru kvalitní vzdělání, nebylo kde v české literatuře vyčíst návody a jak se lehce dostat k informacím. Moje paní učitelka na ZUŠce se velmi snažila, ale nemohla mi předat víc, než sama uměla a věděla. Takže jsem to pořád dokola dělala špatně a obviňovala se z toho, že prostě nemám talent.
I na mě se časem usmálo štěstí a když už jsem se ale na školu dostala, bojovala jsem s tím dál. Moji spolužáci, kteří měli talent jak se říká, od boha, měli také daleko větší sebevědomí, protože si neprošli takovými útrapami jako já. Kudy chodili, tudy zpívali, se svým hlasem se vychloubali a všude je bylo slyšet. O to hůř jsem se já cítila.
Obviňování se, odsuzování a pochyby
A i když jsem chodila poctivě na všechny hodiny a studovala, stejně jsem často měla pocit, že svůj hlas vůbec neovládám a učitelům nerozumím. Vzpomínám si na jednu nepříjemnou chvíli, kdy se po mně chtělo něco zazpívat se slovy, vždyť to je přece úplně jednoduché!, a já nevěděla jak. Bylo mi tak trapně. Nejradši bych se ani neviděla.
Dnes ale vím, že mi jen chyběla systematičnost, kontext, pevné základy a pochopení celého principu tvorby hlasy a jak s ním přesně nakládat. Vysvětlení, jak přesně mám co udělat a ne jen „prostě to udělej“. Vědět tohle dřív, mohla jsem si odpustit spoustu naprosto zbytečného sebeobviňování.
Po roce studia si učitelé všimli, že obstojně hraju i na klavír a tak mi umožnili studovat i tento obor. Tam jsem dostala ještě další takovou no dá se říct „fůru hnoje na svá záda“. Hrála jsem hezky, ale rozhodně jsem se nemohla měřit se spolužáky, kteří žili od mala jen klavírem. Procházela jsem ročníky s velkým stresem, odřenýma ušima a ze všeho nejvíc mě stresovaly veřejné koncerty.
Vystupovat? Ledatak plyšákům...
Protože když jsem byla malá, v zušce nebylo místo a tak mi moje maminka našla báječnou soukromou učitelku, jenže to znamenalo, že jsem hrála maximálně plyšákům a babičce. Takže si dokážete představit, jaký šok to pro mě byl v 16 letech se postavit na pódium vedle ostatních nadějných skoroMozartů a skoroBeethovenů. První zkoušky na konci ročníku jsem tak šíleně zvorala, že jsem celý zbytek dne brečela, nadávala si, na střídačku s tím se litovala a díky tomu jsem ještě sedla na špatný vlak domů a vzbudila se ze svého emocionálního deliria bůhví kde a potmě s vybitým telefonem.
Dneska bych svoje mladší já v téhle chvíli nejradši objala a řekla mu, neboj, bude dobře. Spolu to zvládneme. No fakt!
Obviňovala jsem se, odsuzovala a trápila se tím. Přesto jsem věděla, že s hudbou nechci a nemůžu skončit. Je to můj život. A tak to trvalo několik let. Když jsem došla ke klavírní maturitě, studovala jsem tehdy dva obory naráz a ještě dálkově muzikologii v Brně. Asi si umíte představit, že to bylo víc než náročné. Do toho se mi přidaly zdravotní problémy, kvůli kterým jsem maturitu musela odložit. Jak to dopadlo? Možná to bude pro vás překvapení, možná ne, ale už jsem se k ní nikdy nevrátila.
Dokončila jsem školu s oborem populární zpěv. Klavír mě tak stresoval, že jsem si myslela, že se s ním stejně nikdy živit nebudu a navíc jsem neměla velký vztah ke klasické hudbě, která se na konzervatoři vyučuje, takže mi to ani nedávalo už vůbec smysl. Kdybych se tenkrát viděla teď 
.
Jak to bylo dál?
Postupně jsem se začala ale sama vzdělávat, hledat vlastní cesty, poznávat, cvičit a hudbu (klavír i zpěv) dokonce učit. A najednou jsem si všechno začala skládat dohromady, jako ohromné obrovité puzzle.
Došlo mi něco zásadního: Hudba jako taková není žádná magie. Není to něco nedotknutelného, co je jen pro vyvolené s talentem. Hudba je dovednost jako každá jiná. Dá se naučit stejně jako řízení auta, malování, pěstování rostlin nebo třeba programování. Jen to chce úsilí a čas. Jo a správné vedení . Čím víc tomu dáte, tím lepší budete.
Andreo, mám se na to vykašlat?!
Když neuděláte řidičák napoprvé, neřeknete si, že jste k ničemu a že už nikdy nesednete za volant. Prostě si dáte pár kondičních jízd, možná změníte instruktora, který vám lépe vysvětlí principy řízení a provozu. Tak proč byste to v hudbě měli vzdávat po prvním neúspěchu jen proto, že vám někdo řekl, že na to „nemáte předpoklady“? (Tady bychom se mohli ještě bavit o tom, jak relevantní zdroj to byl, jestli to nebyla jen nějaká Máňa od vedle a nebo o odbornosti a úsedků některých učitelů či autorit též, ale to je moje oblíbené téma a to si necháme na celý článek).
Hudba není magie dostupná jen těm s povolenkou talentu
Nevzdala jsem to já, nevzdávejte to ani vy. Stačí, když vám „hudební magii“ někdo vysvětlí lidsky, pochopitelnými slovy, a vezme vás za ruku. A kdo jiný než ten, kdo si tím sám prošel a všechno se naučil díky nadšení, úsilí a píli? Ráda vám ukážu, že hudba není magie—je to radost. A že ji zvládne úplně každý. Pojďme do toho společně! 
Pojďme se hudbou bavit!